Jsme v přítomnosti úplní?

Jsme v tomto okamžiku skutečně úplní, jsme “vcelku”? Jsme každý z nás tady a teď úplně celí?

“Co je to za otázku,” chtělo by se jistě každému říci, “samozřejmě, že teď jsem tu vcelku.” Ono to ale není až tak jednoduché, jak se na první pohled zdá.

filosofPředstavme si jen plynutí času. V předchozím článku Duchovní podstata světa jsem se zmínil o čase jako o jedné ze tří základních kategorií světa. Zopakujme si základní poznatek, že minulost už není, přítomnost nemá žádné trvání a je pouze hranicí mezi minulostí a budoucností, budoucnost pak ještě není. Jediné, co existuje “teď”, je právě jen ona hranice s nulovou délkou trvání, kterou nazýváme přítomnost (připustíme-li kvantování času, pak v “průběhu” jednoho časového kvanta čas stejně neplyne a nelze tak mluvit o trvání). Můžeme existovat v přítomnosti, která je vlastně jen jakýmsi střihem nůžkami mezi dvěma neexistencemi? Jak tedy můžeme být, když existujeme jen v minulosti, která už pominula a v budoucnosti, která ještě nenastala? Jsme jen vzpomínkou nebo vizí budoucnosti? Jenomže naši existenci není možné zavrhnout, protože my zcela evidentně nějak jsme. Otázkou však je, jak tedy existujeme?

Podívejme se na problematiku nulové délky přítomnosti následujícím příměrem. V přítomném okamžiku je každá věc, každý tvor, jen jakýmsi svým průřezem sebe sama, průřezem svého já. Stejně, jako samotný řez stromem není strom jako celek, tak i my v přítomném okamžiku nejsme „celí”. V každém přítomném okamžiku jsme jakoby onou skladbou kůry a letokruhů, kterou vidíme na pařezu stromu. Náš přítomný okamžik je právě ten jeden řez stromem, teprve souhrn nekonečného množství řezů od nejspodnějšího kořínku po konec nejvyšší větve dá celý strom jako celek. Stejně jsme na tom i my s naší přítomností. Jako celé já, celá bytost, je člověk úplný jen v celém úseku od narození po smrt (jako celou bytost je přitom nutno vnímat nejen tělesnou schránku, ale i rozumové schopnosti, myšlenky, různé představy, city apod. v celé jejich proměnnosti během našeho života).

Abychom však mohli prožívat svoje bytí vcelku, vnímáme naši existenci po částech, jen jako postupnou, rozdělenou do jakýchsi „řezů“ našeho celkového já, do jednotlivých bodů bezčasového nadprostoru. Paměť nám přitom slouží jako prostředek k uchování kontinuity a jako pomůcka pro náhled do reality našeho vlastního bytí. I když jsme v přítomnosti jen průřezem celého já, přesto jsme v každém přítomném okamžiku kontinuální bytostí, která si v sobě nese celou svoji minulost vytvářející potenciál možností vlastní budoucnosti.

Naše smrt není tedy ničím jiným než ukončením naší bytosti v jistém „rozměru“. Můžeme třeba hladit nějakého milého člověka po ruce, začneme na ramenu, pokračujeme na lokti, zápěstí, přejedeme přes prsty a náhle konec, už tam náš milovaný není. To ale neznamená, že ten člověk neexistuje, jen my ho nevnímáme na tom místě – čase, kde jsme my. Zmíněný člověk ale přesto existuje, protože, jak jsem řekl již v minulém článku, plynutí času je pouze zdáním, skutečnost je bezčasová. Z pohledu bezčasového bytí je člověk vlastně nesmrtelný, tedy stále existující.

Závěrem je tedy už vyřčené, možná překvapující, tvrzení: Jako celé “Já”, celá bytost, je člověk úplný jen v celém úseku od narození po smrt. V přítomném okamžiku jsme jen průřezem našeho “Já”, které ale není celou naší bytostí.

strom

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

76 − 66 =