Dávat si mezi sebou dárky je příjemné. Nejen pro obdarovaného, ale je to možná ještě příjemnější pro dávajícího. Máme spoustu příležitostí k tomu, abychom si něco si dávali – vánoce, svátky, narozeniny, návštěvy apod. Někdy je výběr dárku snadný, ale jindy dá velkou práci něco vybrat. Někdy jsou dárky hmotné, jindy jde spíše o nehmotné záležitosti, právě ty nehmotné mají často cenu nejvyšší. Proč si ale dárky dáváme? Zde se trochu zastavme, spíše se ale vraťme a to hodně daleko do minulosti, jak už možná tušíte, bude to návrat do Biblické minulosti.
První zločin, který je v Bibli popsaný se týká Kaina a Ábela, synů Adama a Evy. Kain obdělával půdu a Ábel byl chovatelem ovcí. Po určité době oba přinesli Bohu oběť – Kain z úrody a Ábel ze svého stáda. Bohu se zalíbila pouze oběť Ábelova, Kainovy dary nechal bez povšimnutí. Kvůli tomu se Kain rozzlobil a svého bratra ze žárlivosti zabil. Zde oba bratry opusťme.
Proč ale Bůh Kainovy dary nepřijal? Bylo to spravedlivé? Vždyť se Kain stejně jako Ábel vzdával části svého majetku v Boží prospěch. Zde se vraťme k otázce v úvodu – proč někoho obdarováváme? Pomiňme důvod, že si občas dáváme dárky jen proto, že se to prostě dělá, v tom případě by šlo jen o naplňování jakési tradice a nikoliv o obdarovávání se. V těch ostatních, běžných případech, každého jistě napadne, že hlavním důvodem k dávání dárku je to, že někomu chceme udělat radost – druhý jej přijme, radost z něj skutečně má a nám je z toho dobře. Co když ale z dárku radost nemá nebo jej dokonce odmítne, jak se zachováme? První reakcí může být smutek z toho, že jsme se netrefili. Druhou reakcí může být naše zlost na druhého, že nad dárkem dostatečně nejásal.
V prvním případě musíme náš smutek přemoci a hledat pravé důvody, proč ten druhý náš dárek nepřijal a příště vybrat něco vhodnějšího. Mohlo se stát, že obdarovávaný pouze neměl momentálně náladu a my jsme jen netrefili vhodnou dobu k dávání dárku. Také jsme ale dárkem mohli nechtěně připomenout tomu druhému něco nepříjemného. Důvodů v tomto případě může být samozřejmě víc. Podívejme se ale na druhou možnost. Proč se vlastně může dávající na obdarovávaného zlobit v případě náležitého nepřijetí dárku? Nebylo to proto, že si toho druhého chtěl oním dárkem ve skutečnosti „koupit”? Koupit si jeho náklonnost a zavázat si ho k nějaké protislužbě, kterou od něho očekává? Pak by zlost vyplývala z toho, že mu ten druhý zhatil plány k získání nějakých výhod a podobně. Přijetím takového „dárku“ by se totiž obdarovávaný dostal do podřízené role.
Vraťme se teď k oběma Biblickým bratrům. Ábel dal svůj dar s čistými úmysly – nic jiného, než obdarovat Boha svojí náklonností, nezamýšlel. Pro tyto jeho čisté úmysly Bůh jeho dary přijal. Jak na tom byl Kain? Kain předpokládal, že si Boha svými dary nakloní, aby od něj mohl očekávat nějaké služby navíc a na takovou „hru“ Bůh přistoupit nemohl. Kainova zlost se pak obrátila vůči bratrovi.
Samozřejmě toto vysvětlení v Bibli nenajdeme přímo, ale k předvedení našich úmyslů a vzájemných vztahů při dávání dárků je příběh Kaina a Ábela skvělý. V každé době k lidem tento příběh promlouvá a neustále se v různých obměnách opakuje. Mluví ale také o naplňování vztahu mezi člověkem a Bohem. Stejně jako v dávných dobách i dnes dáváme Bohu „dárky“. Nejsou to už zápalné oběti jako kdysi, ale jsou to dary v podobě modliteb a snahy o dodržování rad, řekněme přikázání (nezapomeňme, že jich je 613), které Bůh člověku v Bibli dává. Jde ale o to, proč to děláme. Pokud to děláme pouze ze zvyku, je to jen prázdné gesto, pouhé naplnění tradice. Pokud se modlíme a naplňujeme přikázání jen kvůli očekávání (nebo z vypočítavosti), že se nám pak bude dařit lépe, pak něco takového Bůh nepřijme. Pokud se ale k Bohu modlíme a naplňujeme jeho přikázání (lépe řečeno – řídíme se Jeho radami) jen z čisté radosti z Boží přítomnosti, pak je náš dar v takové podobě přijatý – nechme ale na Bohu, jak s ním naloží.
Než tedy budeme někomu něco dávat, ať už je to člověk nebo Bůh, je potřeba se pořádně zamyslet, proč to chceme udělat. Skutečná cena dárku není ve věci samé, ale v úmyslech se kterými jej někdo dává, jen ty dobré úmysly předávají darované věci náležitou hodnotu.