V článku Jak poznávat svět jsme si ukázali, že než vůbec o něčem začneme mluvit, musíme si napřed vyjasnit pojmy, o kterých mluvíme. Budeme teď mluvit o světě, pojďme si tedy napřed říci, co pod pojmem svět vlastně myslíme.
Světem je myšleno vše hmotné okolo nás se všemi formami energie. Hmotou je pak myšlena nejen neživá, ale také veškerá živá hmota. Dále je součástí světa také prostor, který tato hmota s různými silovými poli vyplňují a samozřejmě i veškerá minulost, přítomnost a budoucnost, v nichž hmota s prostorem existují. Do naší představy světa musíme ale také zahrnout i člověka s jeho vjemy, pocity, sny a myšlenkami, tedy s celým jeho osobním duchovním světem. Součástí světa je i to, co si jakýkoliv člověk ve své fantazii představuje. Naše myšlenky nelze oddělovat od světa, se kterým se vzájemně ovlivňují, i ony jsou také jeho přirozenou součástí. Dále je potřeba zahrnout stejnou šíří i zvířata a rostliny (i když výše popsané schopnosti mají jiné). Součástí světa je tedy i myšlenkový a emoční svět člověka i všech živých tvorů. Rozšiřme dále pojem svět o případné paralelní vesmíry a nadprostory, ve kterých by hypoteticky mohl existovat náš vesmír, ale také o duchovní svět na člověku nezávislý (exaktní vědec zde laskavě připustí i existenci toho, co leží mimo oblast jeho vědy).
Svět je tedy složen z naprosto všeho – hmoty a energie, prostoru, času, ale také i ze všech myšlenek, představ, emocí a „vnitřního duchovního světa” všech živých tvorů a z duchovního světa obecně. Pojem svět je zde tedy vnímán velmi široce tak, jakým ve skutečnosti je.
Co je ale tou nejzákladnější podstatou světa? Podívejme se na tuto otázku napřed z pozice přírodních věd, úžeji z pohledu fyziky, a zkoumejme tři základní kategorie světa – hmotu, prostor a čas.
Napřed se zabývejme hmotou. Všichni víme, že se hmota skládá z atomů, ty jsou pak složeny z ještě menších částic. Ty úplně nejmenší částice se mezi sebou liší určitými vlastnostmi, které teď pro nás ale nejsou podstatné. Podstatná je otázka, co je nositelem těchto vlastností? Jinými slovy, z čeho se tyto nejmenší částice skládají? Tady fyzika končí, ne proto, že by to fyzikové zatím nevěděli, ale proto, že odpověď na tuto otázku už leží mimo oblast možnosti poznání exaktních věd. Pro nás je zajímavé to, že hmota se od sebe liší jen vlastnostmi těch nejmenších částic, tyto vlastnosti se dají vyjádřit číselnými hodnostami, tedy informací. Budeme-li odvážní a přijmeme tzv. teorii strun (to je nadějná fyzikální hypotéza popisující svět), pak těmi nejmenšími „částicemi“ jsou jen kmitající se části prostoru. Veškeré vlastnosti hmoty i hmotu samotnou tak můžeme popsat pouze číslenými hodnotami, vyjadřujícími způsob tohoto kmitání. Toto si zapamatujme – číselné hodnoty různých parametrů kmitání je to jediné, čím se odlišují jednotlivé částice, těmito hodnotami jsou částice tvořeny. Oba přístupy vedou k poznání, že hmota je pouze informací v prostoru, ničím jiným. Co se týče energie, jsme na tom úplně stejně, protože hmota je pouze formou energie. Pro energii tedy platí totéž.
Dále se zabývejme prostorem. Fyzik Gottfried Leibnitz jej popsal takto: „Prostor a čas jsou pouhými praktickými prostředky pro vyjádření vztahů mezi objekty a událostmi ve vesmíru. Prostor a čas tvoří jen slovníček pro tyto vztahy, nic víc.” Prostor, tak jak jej známe, tedy není ničím jiným, než iluzí, neboť vzdálenost objektů vyjadřuje jen jakousi informaci o jednom ze vztahů mezi nimi, kterou my ovšem vnímáme tak, jak jsme zvyklí. Podobně i vlastní rozměry nějakého tělesa jsou jen informací o vzájemném vztahu částic, ze kterých je tvořeno. Lze tedy říci, že prostor je jen informační rámec pro vyjádření a vnímání vzájemných vlastností objektů. K tomu, co je prostor, se také vyjadřuje současný fyzik Brian Green: „Prostor je utkán z kolosálního počtu strun vibrujících jako gravitony. V jistém smyslu jsou jednotlivé struny střepinami prostoru, a jen když vykonávají souhlasné vibrace, se obecné představy o prostoru stanou reálnými. Dříve, než se struny tvořící kosmickou tkaninu zapojily do pravidelného a soudržného vibračního tance, prostor vůbec neexistoval.” Prostor tedy není částicemi vyplněn, ale je jimi tvořen! V předchozím textu bylo ukázáno, že hmota je jen informací, ať už jde o v podstatě bodové částice nebo o struny. Toto tvrzení se samozřejmě týká i právě zmiňovaných strun, či částic tvořících prostor, který je tedy také jen informací.
A nakonec se ptejme na to, co je to čas. Jak je dlouhá přítomnost? Přítomnost je pouhou hranicí mezi minulostí a budoucností, které v současnosti už nebo ještě neexistují. Tato hranice, tedy naše přítomnost, má pak nulovou délku trvání. Když tedy přítomnost nemé žádného trvání, jsme jen vzpomínkou nebo vizí budoucnosti? Připomeneme-li si ještě Einsteinovu teorii relativity, pak za jistých okolností ani nelze rozlišovat mezi budoucností, přítomností a minulostí. Vzhledem k tomu, že my ale existujeme, vnímáme svoje bytí, pak něco, z čeho čas vyplývá, existovat musí. Vezmeme-li v úvahu předchozí poznatky o čase, pak reálnou existencí je pouze bezčasové bytí, věřící člověk by řekl věčnost (tyto úvahy ale nejsou jen filosofické, v tomto smyslu se o čase vyjadřuje i samotná fyzika). Čas je pro nás jen postupné „osahávání si“ věčnosti, kterou během našeho pozemského života přímo vnímat nemůžeme. Čas je tedy jen zdáním, vše existuje v jakémsi bezčasovém bytí.
Shrneme-li si předchozí tvrzení, pak:
Hmota, prostor a čas je pouhou informací v bezčasové existenci.
Tento svět pak můžeme poznávat buď metodami exaktní vědy, nebo metodami duchovními. Objekt poznávání má ale v obou případech podstatu stejnou a je pouze na nás, jak ji nazveme.
Zde je tedy odpověď na podstatu světa:
Podstatou světa je informace, chcete-li, můžeme klidně říci, že jeho podstatou jsou slova, myšlenky, které existují nezávisle na nás. My, kteří jsme tím pádem také jen myšlenkou, právě tyto informace, tedy myšlenky, vnímáme jako svět.
Je to překvapivé? Ano je, ale poznávání už je takové. Krásné na tom je především to, že se nám tím otevírají dveře do úžasného světa. Překvapivé by bylo, kdyby nás takové „otevírání dveří“ nepřekvapovalo.
Co, nebo Kdo, je tvůrcem myšlenek, ze který je svět vytvořen a které jsou „stavebními cihlami“ tohoto světa, je už spíše záležitostí filosofie či theologie. Pro mě je to Bůh.
Podrobné řešení problematiky duchovní podstaty světa naleznete v mojí knize: „Fyzika Boží mysli“, kterou si můžete koupit na tomto webu zde.
(Malá poznámka k závěru: Myšlenka není totéž, co její původce, takže nejde o pantheismus.)