Desatero a svoboda

desateroKdyž Noe opustil Archu po ukončení potopy, dal svým synům podle tradice svoje tzv. Noachidská přikázání. Ta jsou určena všem lidem na světě, ať už mají jakoukoliv víru (mluvili jsme o tom v předminulém článku). Jsou naprostým minimem k tomu, abychom žili jako slušní lidé. Židovskému národu však Bůh přidal ještě další přikázání.

Celkem jich je v tzv. Starém zákoně 613. Už jsme o nich sice mluvili, ale připoměňme si, že to nejsou ani tak striktní příkazy, jak je většina lidí mimo židovství chápe, ale jsou to spíše ukazatele, které člověku pomáhají nalézat cestu v různých životních situacích. Jsou to jakési „turistické značky”, bez kterých bychom těžko našli cíl. Je na nás, zda se jimi chceme řídit nebo riskovat, že sejdeme z cesty a zapadneme někam do bažin, zřítíme se ze srázu nebo se ztratíme v divočině.

Myslíte si, že křesťané, nebo i nevěřící lidé podobná přikázání nemají? Samozřejmě, že mají a snad ještě víc. Nechme stranou paragrafy různých zákonů, ať už světských nebo církevních, a připoměňme si jen, kolik je dohromady všech pravidel při křesťanských obřadech, kterými se kněží i věřící řídí. Co všechno by měl každý věříci během dne, případně roku, dělat z titulu své víry a kolik je doporučení v evangeliích. Mimo oblast víry máme samozřejmě také obrovské množství různých dalších pravidel stolování, etikety, morálních zásad dané společnosti, slušného chování atd. Kdybychom to všechno sečetli, určitě bychom získali hodnotu vysoce převyšující počet oněch pouhých 613 Biblických přikázání.

Vraťme se ale k oněm Biblickým přikázáním určeným židům a vlastně všem lidem, kteří chtějí následovat Boha. Mezi těmito stovkami přikázání je deset z nich nejvýznamějších. Je to snad všem lidem známé Desatero. Pro pořádek si jej připomeňme:


  1. Budeš věřit v jednoho Boha
  2. Nezobrazíš si Boha ani nic z toho co je na nebi, na zemi ve vodě či pod zemí aby ses tomu klaněl
  3. Budeš ctít Boží jméno
  4. Budeš světit sedmý den, protože je to den odpočinku určený Bohu.
  5. Budeš ctít své rodiče
  6. Nezavraždíš
  7. Nesesmilníš
  8. Nebudeš krást
  9. Nebudeš lhát nebo podávat jakákoliv křivá svědectví
  10. Nebudeš toužit ani po majetku ani po manželce někoho jiného

(Pozn. Některá křesťanská vyznání zde popsané druhé přikázání neuvádějí a chápou jej jako součást prvního a to přesto, že zvláště tomuto druhému přikázání je v Bibli později věnována samostatně celá jedna kapitola. Do počtu deseti pak Desatero doplňují tím, že původně desáté přikázání, které je uvedeno pouze v jediném verši, rozdělují do dvou samostatných.)

Samozřejmě každé z těchto deseti přikázání můžeme s pomocí Biblických textů náležitě rozvádět a vysvětlovat jejich význam, ale o tom teď mluvit nebudeme. Co si k tomuto tématu tedy povíme? Povíme si o podobách lásky.

Pojďme si představit kraťounký milostný románek – chlapce a dívku, vypadá to, že se mají rádi. Po nějakém čase chlapec dívce předloží své požadavky:

Podívej se, abychom mohli být spolu, tak tohle a tohle musíš, tohle nesmíš, tohohle se vůči mně vyvaruj, tohle v žádném případě nedělej a tohle zase dělej. Když to všechno splníš, tak zůstanu s tebou.”

on_ona

To je „dobrák”, viďte? Má rád ji nebo jen sebe a svoje pohodlí? Pokud má ona dívka všechno v hlavě v pořádku, tak ho odešle do patřičných končin. Teď se ale vraťme k Desateru. Většinou jej chápeme právě takto, jako příkazy a zákazy, tedy přesně tak, jak to na dívku vychrlil její kluk. Kde je teď prostor pro Boží lásku k nám? Jak se vyrovnáme s tím, že Boha vnímáme jako Toho, kdo nás miluje? Může někdo, kdo druhého miluje, po něm chtít takové striktní požadavky? Mám teď napsat, že nemůže? Ještě chvíli počkejme s unáhlenými soudy. Nezapomeňme, že láska má více podob.

Jako druhý příklad si představme další situaci – maminka jde na vycházku s malým dítětem, které se sotva naučilo chodit. Během cesty mu striktně přikáže, že nesmí chodit do silnice, dále mu jednoznačně zakáže dělat různé další vylomeniny, které by mu mohly ublížit a vyžaduje po něm ještě spoustu dalších věcí (samozřejmě neuvažuji dnes bohužel moderní volnou výchovu, při které se rodiče a ostatní vychovatelé zbavují svých výchovných povinností a přesouvají je na dítě, které chudák ani nemůže vědět, co s tím a je tak neúměrně přetěžováno, z čehož pak také plynou dnes velmi časté problémy takto „postižených“ dětí).

Tyto jednoznačné striktní příkazy a zákazy jsou od oné maminky naprosto láskyplné, protože tak malé dítě maminčiny požadavky na rozumové úrovni nepochopí. I proto je potřeba to dát navíc dítěti jasně najevo například pevným držením za ruku v blízkosti silnice apod. Pokud takto rodiče své děti jednoznačně „instruují” o správnosti chování, jsou pak pro ně pilířem jistoty, o který se mohou kdykoliv opřít (samozřejmě musí svým dětem také dávat mnoha vhodnými způsoby jasně najevo, že je mají rádi).

V obou případech – jak u chlace a dívky, tak u maminky a jejího dítěte – šlo o podobné striktní příkazy a zákazy. Obě sitace jsou ale jiné. To, co je projevem lásky vůči jejímu dítěti od maminky, je projevem úplně jiné kategorie u vztahu chlapce a dívky. Jak jsme na tom ale my, Bůh a obsah Desatera, který je nám určen?

maminka_diteZpočátku jsme všichni svojí duchovní úrovní vlastně maličkými dětmi, se kterými Bůh jedná takto jednoznačně pomocí příkazů a zákazů. Dělá to z lásky k nám, podobně jako rodiče vůči tomu svému malému dítěti. Na této naší nízké duchovní úrovni je pro nás nejlepší, když nám Bůh dává jasně najevo, co se musí a co se nesmí. Alespoň hned zpočátku víme, „jak se věci mají”.

Co ale až „dítko” vyroste a je z něj dospělý, samostatný člověk? Jak by se k podobným zákazům a příkazům mezi sebou stavěli přátelé, zamilovaní nebo životní partneři? Je Desatero i pro duchovně vyspělejšího člověka (zdráhám se použít pojmu duchovně „vyspělého”) jenom sbírkou striktně vyžadovaných pravidel? Kdepak! – Pro duchovně vyspělejšího člověka Desatero není souhrnem zákazů a příkazů.

Od jisté duchovní úrovně k nám začne Desatero promlouvat jiným způsobem. Vzpomeňte si prosím na už několikrát připomínaný článek „Živá písmena”. Pokud si Desatero znovu přečteme s vědomím rozšířených možností sdělování informací hebrejským písmem, najdeme jeho jiný význam. Jak tedy pak zní Desatero „pro dospělé”?


Pokud mě přijmeš za svého Boha, potom ti zaručuji, že nebudeš potřebovat uctívat cokoliv jiného, zaručuji ti, že nebudeš potřebovat zabíjet, nebudeš potřebovat krást, smilnit, zaručuji ti, že budeš s radostí slavit sedmý den, s radostí budeš pečovat o své rodiče, … atd.”


Všímáte si toho obrovského rozdílu? Toto už není souhrn příkazů a zákazů – „musíš, nesmíš“. Teď už je to souhrn příslibů – „pokud mě přijmeš, pak ti zaručuji, že …“ Teď už jsou to Boží dary duchovní svobody pro nás.

Pokud přijmeme Boha za svého, pak nám Bůh zaručuje, že nás osvobodí od všech nízkých žádostí. Zaručuje nám, že nebudeme ovládáni ničím, co nás duchovně znesvobodňuje.

Desatero je tak jakousi listinou svobod člověka, je souborem příslibů, skutečnou oboustrannou smlouvou mezi Bohem a člověkem (příkazy a zákazy bychom těžko mohli označit jako smlouvu). V tomto novém světle je Desatero jedním z nejkrásnějších příslibů, které Bůh dává lidem pro život.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

− 3 = 1