Vyhnání z ráje

adam-a-evaNež se podíváme na „vyhnání z ráje“, připoměňme si na chvíli ještě stvoření samotného člověka. Můžeme mít představu, že Bůh stvořil Adama a Evu, tedy konkrétního muže, který měl jméno Adam a konkrétní ženu, která se jmenovala Eva. Slovo adam ale v hebrejštině znamená „vzatý ze země“ a slovo eva znamená „živá“ nebo „život dávající“. Šlo ale skutečně o konkrétního člověka, případně o konkrétní dva lidi? Když třeba v češtině mluvíme o člověku, můžeme mluvit o jednom konkrétním člověku stejně jako když mluvíme o člověku jako druhu. Čeština pojem „člověk“ může používat jak v jednotném tak i v množném čísle, aniž by měnila tvar tohoto slova. Podobně tomu je i ve zprávě o stvoření člověka. V případě Bible můžeme klidně mluvit o tom, že Bůh nestvořil člověka jako dva konkrétní jedince, ale člověka jako druh ve dvou pohlavích. Dokud je člověk v ráji, je zjednodušeně řečeno zatím jen obecným pojmem.

Mimochodem, v první kapitole Genese se mluví o tom, že „Bůh stvořil člověka k obrazu svému, jako muže a ženu jej stvořil.“ Obě pohlaví jsou si tedy podle Bible před Bohem rovny. Teprve ve druhé kapitole se mluví o stvoření ženy z Adamova žebra. To si trochu rozeberme. Podle symboliky Bible je tím opět řečeno, že muž a žena jsou si rovni. Pokud by Bůh použil kost z Adamovy nohy, pak by tím bylo řečeno, že by ženě vládl. Pokud by Bůh použil kost z hlavy, tak by to znamenalo, že by naopak žena vládla Adamovi. To, že byla vzata kost nejblíže srdci, opět naznačuje, že jsou si obě pohlaví rovny.

Teprve po opuštění ráje dal Adam své ženě jméno Eva. V původním hebrejském způsobu myšlení dát někomu jméno znamenalo ovládnout jej. Takže nikoliv Bůh, ale muž rozhodl o tom, že bude ženě vládnout, Bůh to jen Adamově družce oznámil.

Půjdeme-li ještě dál do hlubší symboliky, můžeme říci, že napřed byl stvořen člověk jako druh v duchovní úrovni, který byl teprve na materiální úrovni rozdělen do dvou pohlaví.

Teď už ale honem do ráje. V článku Proč Bůh stvořil člověka jsme si ukázali, že Bůh člověka musel stvořit, aby se mohl s někým sdílet v lásce. Připomeňme si, že aby mohl člověk opravdově milovat, musí mít kromě rozumu a citu také svobodu. Rozum a cit člověk v ráji měl, měl ale i svobodu v lásce? Co v tomto případě znamená svoboda?

Dokud člověk nepoznal nic víc, než jen samotného Boha a jeho svět, vůbec ani netušil, že by mohlo existovat také něco jiného. Takže Boha vnímal jako někoho, kdo je tu zcela přirozeně. Takový vztah ale není plně svobodný, bez svobody volby nemůže být pravá láska. Aby lidská láska k Bohu byla skutečnou láskou, musel člověk poznat i něco jiného, než je Bůh. O skutečné lásce můžeme mluvit teprve potom, když si můžeme vybrat, koho budeme milovat.

strom_v_rajiAby tedy Bůh mohl s člověkem sdílet lásku, kvůli které jej stvořil, podstoupil to obrovské riziko a umožnil mu poznat i směr, který je od Boha odvrácený. Riskoval tím, že se člověk od Něj, tedy od Boha, odvrátí, případným ziskem by pak ale byla opravdová láska člověka k Němu. Nemohl ale jinak, musel mu umožnit „okusit ovoce poznání dobrého a zlého“. Podívejme se teď na to, jak je to v Bibli popsáno.

Snad všichni znají příběh o zákazu jezení ovoce ze stromu, který Bůh umístil doprostřed zahrady, žena pak byla svedena hadem, jedla a pak dala okusit i Adamovi. Bůh ale musel vědět jakého člověka stvořil, musel vědět o jeho nedokonalosti.

Člověka totiž stvořil jako nehotového, člověk sám se musí svým životem „dokončit“, musí dotvořit Boží dílo (člověk, na rozdíl od zvířat, může sám o sobě vědomě rozhodovat). Tento Boží záměr je jak milostí, tak i obrovskou odpovědností pro člověka. Všimněte si, že Bůh o všem, co do té doby stvořil, prohlásil, že to bylo dobré, o člověku toto nikdy neřekl! Je to proto, že člověk nebyl „dokončen“.

Vyvstává tedy celkem zásadní otázka: Proč by měl být Bůh tak „potměšilý“ a umístit strom se zakázaným ovocem přímo doprostřed ráje člověku na oči?“ Byla by to pak zkouška o které musel vědět, že v ní jeho nedokonalý člověk neobstojí. Musel přeci vědět, jak to dopadne.

Možná teď někoho ze čtenářů překvapím, ale jsem přesvědčený, že právě tohle Bůh udělal z lásky. Umožnil člověku „okusit ovoce poznání“, aby měl možnost poznat i směr od Boha odvrácený, získat tak plnou svobodu volby a mít možnost Boha milovat opravdově. Člověk by pak mohl milovat Boha skutečnou, pravou láskou tím, že si Jej mohl zvolit. Bůh dal člověku volnost podobně, jako když děti dorostou a rodiče je „vypustí“ do světa samostatného života. Teprve potom je možné aby si dítě a jeho rodiče k sobě našli vyzrálý, dospělý vztah. Pokud by rodiče svým dětem v určité době neumožnili odchod, velmi by jim tím ublížili. Celý Biblický příběh o utržení ovoce ze stromu poznání je symbolickým vyjádřením jak osobního vývoje člověka, tak i cesty člověka jako druhu.

granatove_jablkoKdo že to podal člověku jablko? Ano, byl to had, a proč zrovna had? Vzpoměňme si na článek Živá písmena, kde jsme si nejen ukázali skryté významy hebrejského písma, ale také jsme si řekli, že Biblické texty toho symbolicky využívají. V hebrejštině se „had“ řekne „nachaš“, význam jednotlivých písmen tohoto slova dává následující větu: „Předávání (N) možnosti volby (CH) vtělenému (Š)“ (připomínám jen, že samohlásky se v hebrejštině nepíší). Je teď zřejmé, proč ono jablko podával člověku právě had? Slovem had je vyjádřena podstata tohoto příběhu. Bylo tedy ono „ochutnání jablka“ v ráji hříchem člověka nebo vlastně aktem Boží lásky? Rozhodněte se sami.

(Pozn. Většinou máme se zakázaným ovocem spojeno jablko. Je to však jen tradice, v Bibli se píše jen o plodech či ovoci. Tímto Biblickým ovocem spíše mohla být např. granátová jablka. Přesné určení tohoto plodu není důležité.)

Když člověk poznal dobré i zlé, když mu spadly z očí pomyslné růžové brýle rajské nevědomosti, nemohl dál v oné rajské nevědomosti zůstat. Člověk opustil ráj už samotným poznáním. Stalo se to „kdysi dávno“ nebo se to děje i v našem čase? Ráj můžeme přirovnat k dětství člověka, dítětem ale nemůžeme zůstat napořád, jednou musíme tento ráj dětství opustit, stát se dospělým a začít se starat sami o sebe. Každý člověk tento příběh opakuje sám na sobě – aby se stal dospělým, musí opustit svůj ráj dětství. Běžně překládané „vyhnání z ráje“ bychom spíše měli překládat jako „opuštění ráje“, opuštěním s Božím požehnáním.

Proč s požehnáním? Opět tu máme jednu nepřeložitelnou jazykovou hříčku. Jak víte, po opuštění ráje Bůh lidi oděl do kůží, aby jim nebyla zima a nebyli nazí. Slovo „kůže“ se v hebrejštině zapíše téměř stejně, jako slovo „světlo“, rozdíl je pouze v jediném písmeně, které je tzv. němé a nevyslovuje se – v češtině máme vzdálenou analogii s homonymy. Například slovo zámek, mluvíme o šlechtickém sídle nebo o zařízení ve dveřích? Oděl tedy Bůh člověka kůžemi nebo je „oděl svým světlem“, tedy jinak řečeno požehnal jim?

V úvodu do Bible se v souvislosti s opuštěním ráje také mluví o potrestání člověka Bohem. O tresty zde ale vlastně nešlo, Bůh jen člověku oznámil, co jej čeká, když se bude muset starat sám o sebe, což není zpočátku vůbec jednoduché.

plamenny_mec

Navíc je zde psáno, že Bůh dal střežit rajský strom života anděly, kteří měli v rukou plamenné meče. Znamená to, že je nám vstup do ráje už navždy uzavřen? Pro odpověď se opět vraťme k článku Živá písmena. Plamenný meč, který má každý z těchto andělů v rukou, zde totiž funguje jako symbolická zkratka. Plamenný meč je označením hebrejského písmene zajin (Z), ostatně toto písmenko v grafické podobě jako plamenný meč skutečně vypadá. Pojem „plamenný meč“ je tedy jménem tohoto písmene. To důležité ale je, že významem písmene zajin je také životní cesta, složitá cesta, na které nás čekají vzestupy i pády. Písmeno zajin má současně i význam pravdy. Bůh tedy člověku návrat do ráje neuzavřel, jak by se mohlo na první pohled zdát. Tímto Biblickým veršem je řečeno, že teprve poté až si projdeme svoji náročnou cestu života, kterou musíme jít pravdivě, se můžeme do ráje vrátit, pak teprve projdeme mezi těmi plamennými meči.

Proč tam nemůžeme hned? Teprve poté, čím si v životě projdeme, všemi vzestupy i pády, můžeme ocenit Boží svět (stačí si jen promluvit s hodně starými lidmi, většina z nich už ví, co je v životě opravdu důležité). Teprve na konci života jsme dokončení, svým životem dotváříme sami sebe, dokončujeme tak s Boží vůlí Jeho dílo, které započal. Teprve až jsme „dotvoření“ můžeme vstoupit do ráje (snad Bůh pak i o nás řekne: „A bylo to dobré“). Projít branou do ráje střeženou plamennými meči tedy znamená projít do ráje cestou vlastního života. Tito andělé držící „plamenné meče“ jsou pak ochránci, kteří „drží v rukou náš život“, jsou to tedy Boží poslové, kteří nám v životě mohou pomáhat. Někdy se jim říká andělé strážní.

A proč je andělů „střežících“ vstup do ráje víc? Proč musíme projít mezi více plamennými meči? Inu proto, že si v životě musíme k sobě navázat ještě životy jiných lidí. Je tím také řečeno, že člověk nesmí zůstat sám – aby mohl projít branami ráje, musí svůj život spojit i s ostatními lidmi.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

25 + = 31