O posuzování

„Nesuďtě, abyste nebyli souzeni”, toto je jeden z Ježíšových výroků, které si můžeme přečíst v tzv. Horském kázání. Ve slově „soudit”  většinou chápeme právní rozhodnutí, zda něco je v pořádku nebo není. Být dobrým a hlavně objektivním soudcem je velmi težké, v ideálním případě musí soudce zvážit naprosto všechny příčiny, které vedly k dané situaci. Všechny tyto příčiny dále musí zhodnotit po jejich právní i morální stránce a navíc musí vycházet z faktů, která nejsou jím samotným ovlivněna.

Pod slovem soudit je zde ale daleko vhodnější chápat význam posuzovat, tedy vytvořit si nějaký úsudek o něčem a na jeho základě pak jednat. Cítíte tu zodpovědnost při takovém posuzování?

spratekPředstavme si jednoduchou modelovou situaci. V nějaké třídě je žák, který stále vyvolává konflikty se spolužáky, při vyučování trvale vyrušuje, bývá často drzý i na učitele. O takovém dítěti máme chuť říci, že je to spratek, který si zaslouží jen ty nejpřísnější tresty a rychle ho zařadíme do kategorie „darebák”. Posoudili jsme situaci a udělali si náležitou představu o tomto mladém člověku. Je to vlastně velmi snadné – chová se příšerně, to znamená, že je to darebák. Hotovo, tečka.

Je to ale z naší strany správné? Posoudili jsme důvody, které vedly onoho žáka k takovému chování? Sám jsem několik takových dětí při své pedagogické praxi zažil. Pokaždé to byly děti, které měly velmi obtížnou situaci. Společné pro ně bylo nepřijetí ze strany nejbližších, nerespektování jejich základních potřeb (nikoliv materiálních, ale duchovních), především však trpěly nedostatkem přiměřené lásky (buď jí bylo příliš – tzv. opičí láska – nebo jí bylo málo). Chování těchto dětí pak vycházelo z jejich podvědomé potřeby říci svému okolí: „Já jsem tady, všimněte si mě.” Vzhledem k tomu, že měly ve skutečnosti velmi nízké sebevědomí, nevědomě ho uměle navyšovaly svým zdánlivě nadřazeným chováním. Člověk, který si je vědom své hodnoty, se nepotřebuje vyvyšovat nad ostatní.

Máme pak právo takového človíčka odsoudit? Máme právo si o něm vytvořit nějakou doměnku předem, aniž bychom znali všechny skutečné příčiny jeho chování? A máme vůbec šanci dozvědět se opravdu všechny tyto příčiny? Podobné souzení se ale netýká jen lidí kolem nás, týká se vlastně všech situací, které nás potkávají. Jako lidé to máme v podobných situacích těžké. Nemáme šanci vědět všechno a přitom máme sklony k rychlému zařazení nějaké situace do předem daných kategorií. Právě toto uváděl předchozí příklad, ale je tu ještě něco, co velice silně ovlivňuje náš názor.

ovceJsme lehce ovlivnitelní vnějšími vlivy, které na nás působí, snadno podléháme různým mystifikacím a propagandě, kterou často ani neodhalíme. Pro mnohé lidi bývá navíc nemožné nesdílet názor skupiny, ke které patří. Je to celkem přirozené, protože v základních instinktech je nám dáno zůstat součástí společnosti. Hrubě řečeno: „Bojíme se vyčlenění ze svého stáda, protože bychom mimo něj nepřežili.” Proto pak přijmutí nějakého názoru bývá často spíše nevědomou záležitostí – myslíme si, že je to náš názor, ale ve skutečnosti jsme jen bezmyšlenkovitě přejali něco z vnějšku (naše podvědomí zavelelo: “Musíš zůstat v kolektivu a proto také musíš mít stejný názor jako ostatní.”). Vše si nakonec zdůvodníme sami sobě jen několika prázdnými frázemi, kterým bohužel věříme, aniž by k tomu byl oprávněný důvod.

Co tedy máme dělat? To, co bylo řečeno hned v úvodu: „Nesuďtě, abyste nebyli souzeni”. Poeticky je to vyjádřeno v jednom z gnostických textů: „Buďte kolemjdoucími.” V současné řeči to můžeme říci třeba takto: „Nevytvářejme si žádné domněnky.” Domněnka je pouze naše představa, která nikdy nemůže odpovídat skutečnosti. Jednat podle falešných představ by přece bylo pošetilé, takové jednání by v konečných důsledcích uškodilo nejvíce nám samotným.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

− 2 = 8