Tato úvaha bude sice krátká, ale o to důležitější. V Biblické druhé knize Mojžíšově, se dozvídáme, že když byli Židé vyvedeni z Egypta, dostali se až pod horu Sinaj. Zde Mojžíš vyšel na její vrchol, kde obdržel od Boha zákon zapsaný na dvou kamenných deskách.
Potud je to snad celkem známý příběh, zastavme se ale právě u této chvíle na vrcholu Sinaje. Bůh zde Mojžíšovi nepředal jen desky zákona, ale sdělil mu, že lid, který na něj dole čeká, si mezitím vyrobil sochu býčka, kterého označil za svého boha a klaní se mu. Bůh také Mojžíšovi sdělil své rozhodnutí, že tento nevěrný lid vyhubí a svůj svatý lid si udělá z Mojžíšových potomků. Když to Mojžíš slyšel, začal Boha přemlouvat, aby lidi ušetřil, což se mu nakonec podařilo a Boha nakonec obměkčil. Poté Mojžíš sestoupil dolů a viděl na vlastní oči všechno, co se dole dělo.
Teď to ale začíná být velice zajímavé. Scéna, kterou Mojžíš viděl, jej natolik rozlítila, že rozbil desky zákona a nechal pobít na tři tisíce nevěrníků. Poté se vrátil na vrchol Sinaje, kde získal nové kamenné desky se zákonem.
U tohoto příběhu se zastavme. Jsou v něm dvě důléžitá sdělení. První – proč Mojžíš rozbil něco tak posvátného, jako desky zákona, které obdržel od Boha? Druhá – proč napřed Mojžíš prosil za svůj lid a nakonec stejně nechal mnoho lidí pobít?
Začněme první otázkou. Rozbitím desek dal Mojžíš lidem jasně najevo, že mimo Boha není naprosto nic hodné uctívání, dokonce ani desky zákona, jenom jediný a neviditelný Bůh je toho hoden. Uctívat lze jedině Boha, kterého si ale lidé nesmí nijakým způsobem znázornit.
Zde proto prosím zpozorněme, znázornit si Boha totiž také znamená představit si Boha. Všimněte si, kolik lidí s různým náboženským přesvědčením „zasvěceně“ popisuje samotného Boha a pak uctívají právě tuto svoji představu, kterou se pak snaží vnutit ostatním třeba i násilím. Stávalo se to v minulosti a děje se to tak i dnes. Člověk má samozřejmě přirozené tendence k představám, k zástupným symbolům apod., v případě Boha se ale pohybujeme na velmi „tenkém ledě“. Z tohoto hlediska můžeme kdykoliv začít, byť i nevědomky, porušovat Boží vůli. Lidé tehdy možná měli ze začátku dobrý úmysl, když ale viděli sochu, která měla Boha představovat, začali si Jej spojovat s touto sochou a to byla chyba. Nesmíme proto dopustit, abychom začali místo skutečného Boha uctívat jen svoji vlastní představu o Něm.
Druhá otázka v nás možná vyvolává rozhořčení. Proč byl Mojžíš tak krutý, proč Boha prosil, aby lidi nevyhubil a nakonec jich velkou část sám nechal pobít? Pro vysvětlení si vzpomeňme na článek „Co nám sdělují Mojžíšovy knihy”, kde jsme si ukázali, že Bible se nás snaží dohnat k akci a proto mluví především pomocí vzbuzování emocí. Popsaný příběh, kdy Mojšíš napřed za lidi prosil a pak je nechal pobít, je skutečně velmi emotivní a právě díky tomu nás tak silně oslovuje. Také si opět připoměňme skrytý způsob sdělování informací hebrejským písmem. Díky tomu pak můžeme celou situaci popsat trochu jinak. Mojžíš totiž lidi nezabíjel, ale pouze „zabil” zlé jednání v nich a tím je dokázal opět vrátit k Bohu. Zabil špatnou část osobnosti těchto lidí. Jen si pomyslete, že by se ty tři tisíce lidí nechaly jen tak pobít a nebránily by se. Zcela určitě by pak vznikl bratrovražedný boj. Zkusme proto vnímat Biblické texty trochu méně fundamentalisticky a vnímejme podstatu toho, co nám sdělují.
Jak tedy zakončit tento článek? Podstatou popsaného příběhu:
Jen Bůh je hoden uctívání a proto se k ničemu pozemskému nesmíme chovat jako k Bohu.
Ještě malý dodatek. Proč zrovna sochu býčka? Písmeno „alef“, které je první v hebrejské abecedě, má význam právě hlavy býka, současně je i číslem jedna, ale také představuje „Toho prvního“, Stvořitele. Proto si lidé, kteří chtěli Stvořitele uctívat, postavili právě býka jako Jeho symbol.
PS. Stavíme si ještě dnes sochy zlatých býčků? Ale ano, máme k tomu všichni tendence. Je toho hodně, k čemu se upínáme natolik, že si ani nevšimneme, že se nám to postupně stává modlou – věci, vztahy, práce, osobní přesvědčení, …