Co nám sdělují Mojžíšovy knihy

V tomto článku se zaměřme především na prvních pět biblických knih, jsou to knihy Mojžíšovy – Berešit, Šemot, Vajikra, Bemidbar a Devarim (nebo v latině – Genesis, Exodus, Leviticus, Numeri a Deuteronomium)

Sama Bible však obsahuje několik částí, pro židy jsou to tři – Knihy Mojžíšovy (to je vlastní Tóra), pak Proroci a nakonec Spisy. Křesťané k ní připojují ještě Evangelia, Skutky apoštolů, Apoštolské listy a nakonec Janovo Zjevení. Na všechny tyto jednotlivé knihy můžeme při čtení pohlížet ze čtyř hledisek. Prvním je jistě hledisko náboženské, které můžeme rozdělit ještě na další možnosti – doslovný výklad, výklad na základě podobenství a výklad mystický, pomocí něhož můžeme v Bibli odhalovat skrytá sdělení. Druhou možností, jak číst Bibli, je pohled dějepisný a třetí možností je pohled psychologický a případně ještě přírodovědecký.

Ostatně významné duchovní texty všech náboženství se vyjadřují různými způsoby, některé z nich otevírají pohled k duchovním světům více, některé méně, některé jsou zaměřené spíše jedním směrem, jiné zase druhým. To podstatné sdělení v nich však bývá shodné – tedy touha a potřeba člověka žít v souladu se sebou samým, se svým okolím a s tím, co jej převyšuje. Především v nich je ale Boží sdělení člověku (což se týká hlavně monoteistických náboženství). Některé texty, nejvíce z nich Bible, jdou však ve svém sdělení ještě dál když vyprávějí o touze Boha sdílet svoji lásku s lidmi.

bible_hebrJak ale správně tyto texty číst? Který z výše uvedených pohledů na duchovní texty je správný? Pro nalezení odpovědi teď pojďme trochu odbočit. Znáte příběh Edmonda Dantese, který se později představoval jako hrabě Monte Cristo? Jistěže znáte, tento strhující příběh zná snad každý. Ptejme se u tohoto příběhu na to, co nám sděluje. Jsou v něm skutečné historické reálie 1. poloviny 19. století a mluví se tu také o skutečných historických postavách této doby. Můžeme tedy hledat skutečné historické postavy Edmonda Dantese, jeho milované dívky i jeho nepřátel?

– Někteří lidé mohou být přesvědčeni, že jde o skutečné historické postavy a příběh se odehrál přesně a doslova tak, jak je psáno.

– Jiní si budou myslet, že hlavní hrdinové opravdu žili, ale příběh se odehrál trochu jinak a než se dostal k uchu spisovatele tak se trochu pozměnil nebo si ho sám spisovatel upravil.

– Možná se objeví i někdo, kdo na základě různých zdrojů bude předsvědčen, že Edmont Dantes byl ženatý už v době, kdy si namlouval Mercedes a jeho děti jsou dnes mezi námi.

– Samozřejmě se najde i skupina těch, kdo příběh označí jako naprostý výmysl a bude se zaštiťovat důkazy, že se tento příběh vůbec neudál a popisované postavy nikdy nežily.

Různých dalších přístupů najdeme ještě celou řadu. Kdo z nich má pravdu a ke které skupině se přikloníte vy?

Pravda příběhu je v jeho poselství, v tom, jak na nás působí a co nám tím chce sdělit. Příběh je plný emocí – naděje mládí, velká nenaplněná láska, podlost, chamtivost, zmařený život, nespravedlnost, řeší se tu otázka práva na pomstu a její důsledky, milosrdenství a mnohé další. Sdělení těchto emocí jsou pravdivá. Samotný příběh je pouze nosnou kostrou pro toto sdělení a jeho historičnost je v tomto případě zcela nepodstatná.

Proč na nás příběh tak silně působí? Je to právě díky emocím, které jsou v něm vyjádřeny, jen díky nim nás příběh osloví neporovnatelně více, než kdybychom jen suše oznámili, že tohle je správné, tohle nesprávné, toto je lumpárna, tohle je pěkné a tohle zase ne. Po informační linii bychom sdělili vlastně totéž, ale nijak by nás to neoslovilo. Pokud chceme člověka skutečně oslovit, je potřeba zacílit na jeho emoce.

Je už zřejmé, co je pomocí tohoto příběhu řečeno? Duchovní texty, a Bible zvlášť, jsou na tom podobně, tyto nádherné texty není potřeba chápat naprosto doslovně. Duchovní texty nepoužívají dokumentační či informační způsob předávání svých sdělení.

velryba

Jen hodně naivní člověk je v nich schopen chápat vše doslovně. Jen si představte, jak třeba Jonáš „skutečně“ strávil tři dny v břiše velryby a přežil to ve zdraví – z toho pak mohou vzniknout Danikenovské závěry o tom, že byl Jonáš tři dny uvězněn v ponorce mimozemšťanů (zde si připoměňme z minulého článku, jak vlastně hebrejské písmo může také předávat určitá sdělení). Případně můžeme dojít k závěru, že desatero přikázání bylo vyryto na kamenné desky pomocí laserového paprsku a dále odhadovat fyzikální vlastnosti onoho laserového zařízení a jeho původ. Případně se podle rad evangelia můžeme nechat oslepovat a usekávat si ruce.

Aby nás tyto texty mohly maximálně oslovit, jsou předávány především v emoční a citové oblasti. Toto je ten nejlepší způsob, jak v člověku něco změnit a pohnout jej k nějaké akci. A tohle je také odpověď na otázku po správném čtení těchto textů.

O čem tedy vyprávějí Mojžíšovy knihy? Nepůjdeme-li do detailů, pak zde najdeme především sdělení o tom, že svět existuje díky Bohu a že člověk je na světě proto, aby sdílel lásku s Bohem. Pak zde najdeme důležitý poznatek, že k tomu, aby člověk mohl být člověkem, musí být svobodný, což je krásně vyjádřeno otroctvím židů v Egyptě a jejich následném vyvedení Bohem přes moře skončení (uvádí se také rákosové moře) do pouště a konečně do země zaslíbené. Nedílnou součástí Mojžíšových knih je samozřejmě také jakýsi „návod pro život“ v podobě předání celkem 613 přikázání (která člověka nespoutávají, ale ve skutečnosti jej osvobozují – více o tom je v článku „Proč Bůh stvořil člověka“). Samozřejmě je v Mojžíšových knihách, a v Bibli celkově, ještě mnohem více dalších sdělení, ale k jejich objasnění by muselo být zapotřebí ještě mnoha dalších článků. Uvedená čtyři sdělení jsou jen těmi nejdůležitějšími.

(Ještě poznámka na závěr. Vadí Vám, že je v Bibli také násilí? Připomenu znovu příběh hraběte Monte Crista a následnou úvahu o historické skutečnosti a působením příběhu na naše emoce. Nebo ještě jinak, děti, které našly perníkovou chaloupku, napřed okradly starou paní o perník a nakonec ji upálily. Co když ona paní jen chtěla děti vystrašit tím, že je na čas zavřela, aby už příště nekradly? Případně myslivec, který zachránil Červenou Karkulku s babičkou, se nakonec k vlkovi zachoval velmi krutě. Můžeme zde diskutovat o jednání těchto lidí z hlediska zákona, o míře přiměřené sebeobrany, případně opět uvažovat nad tím, zda má člověk právo se pomstít. Přesto v jakémsi „základním sdělení“ těchto a mnoha dalších příběhů o tyto záležitosti ani o krutost vůbec nejde.)

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

+ 87 = 91