Před mnoha lety, v době mých studií fyziky na vysoké škole, jsem občas slýchával od některých lidí udivenou poznámku: „Studuješ fyziku a přitom pořád ještě věříš v Boha?” Nějak jim nešlo dohromady, že člověk, který se seznamuje s vědeckými poznatky, může být nábožensky založený. Byli přesvědčeni, že se obojí neslučuje a podle jejich názoru bych měl být buď fyzikem nebo věřícím. Mně byly jejich narážky lhostejné, protože jsem v tom žádný problém neviděl. Později, když jsem studoval theologii, jsem zase v těchto kruzích občas slýchával: „Jsi věřící člověk a to se zabýváš fyzikou? Měl by sis vybrat, co vlastně jsi a čemu věříš.” Znovu to stejné, ale tentokrát z opačné strany. Naštěstí podobných lidí nebylo mnoho, bylo jich však už příliš na to, aby mne takové poznámky nechaly i nadále klidným. O poznávání světa jsem začal přemýšlet stále více. Jak nejlépe poznávat svět? Jak vůbec k poznávání světa přistupovat? Jak poznat, že moje poznání je správné? Jsou způsoby poznávání světa vědeckými metodami ve vzájemném rozporu s metodami duchovními, nebo se doplňují? Týká se vůbec věda a víra něčeho jiného nebo ve skutečnosti mluví o tomtéž, jen každá z jiného pohledu? A jakou roli v poznávání světa má moje vlastní osobnost?
Jakým způsobem tedy máme poznávat svět? K tomu je zapotřebí především pěti vlastností. Pojďme se na ně podívat podrobněji.
1 – Touha poznávat
Toto je první a ta nejdůležitější podmínka k tomu, abychom se mohli dozvídat něco víc. Z hlediska poznávání je potřeba zůstat zvídavým dítětem, otevřeným ke vnímání všeho, s čím se setkáváme. Snad nejlépe to vyjádřil Albert Einstein: „Radost z uvažování a z chápání je nejkrásnějším darem přírody.“
K čemu je dobré poznávat svět? První, co nás jistě napadne je potřeba naučit se orientaci v životě, nutnost využití poznatků k tomu, abychom se vůbec mohli uživit. Je to tedy praktická stránka vědění. Ale poté nastupuje ta druhá potřeba poznávat svět, kterou je samotná radost z objevování. Bez toho se samozřejmě dá žít, ale kdo někdy okusil ten nádherný pocit z objevování, ten se ho bude držet a bude jej chtít zažívat stále znovu. Objevování světa a poznávání jeho zákonitostí, ať už hmotných či duchovních, je poeticky řečeno: „potravou pro duši“. Bez této potravy nemůže duše růst.
2 – Vyjasnění si obsahu pojmů, kterými popisujeme předmět našeho poznávání
Lidové rčení „Jeden o voze, druhý o koze“ velice dobře vystihuje tuto problematiku. Představme si, že se bavíme s někým třeba o „zámku“. Než si oba uvědomíme, že jeden mluví o šlechtickém sídle a druhý o uzamykacím zařízení ve dveřích, mohou z toho vzniknout docela komické situace. Pojďme ale do vážnějších nedorozumění. Např. pojem „energie” je něco jiného pro fyzika a něco jiného třeba pro některé lidové léčitele. Mluví-li takový léčitel o energii, pro fyzika – zcela oprávněně – říká nesmysly. Léčitel pak odsuzuje vědce za jeho výtky, aniž by vůbec náležitě rozuměl fyzikální definici pojmu energie a chápal tak fyzikovu argumentaci. Samozřejmě fyzik naproti tomu zase neví, co vlastně má onen člověk na mysli, mluví-li o energii a nechápe zase jeho. Pokud se představitelé různých oborů chtějí domluvit, musí se nejen snažit o vzájemné pochopení, ale především si musí napřed společně vyjasnit používané pojmy.
V této souvislosti se rád ptám lidí: „Můžete vidět Šemeš?“ Pokaždé uslyším místo odpovědi otázku: „A co to je?“ Odpověď formou otázky je v tomto konkrétním případě jediná správná (pokud už dříve nevíme, co ono slovo znamená), nemůžeme o něčem mluvit, aniž bychom věděli, co to je. Teprve když vysvětlím, že Šemeš znamená v hebrejštině Slunce, můžeme odpovědět na první otázku. Pojďme ale ještě hlouběji. Teď se zeptám přímo Vás: „Existuje Bůh?“ Napadlo Vás jako první zeptat se „Kdo nebo Co to vlastně je?“ anebo jako naprostá většina lidí začnete hned odpovídat, v domnění, že to je přece jasné? Než se o něčem bavíme, musíme si být jisti, že oba chápeme používané pojmy stejně. Musíme si je tedy předem objastnit. Jinak se budeme chovat poněkud komicky – jeden o voze, druhý o koze. Budeme-li mít navíc prudší povahu, hrozí ukončení naší argumentace pěstmi.
3 – Schopnost vnímat to, co zkoumáme, z co nejširšího pohledu nebo alespoň vědět, že existují i jiné oprávněné úhly pohledu
Většina jednotlivých věd, či alternativních způsobů poznávání, popisuje svět jen z jeho určité části, navíc většinou jen z jednoho, tedy svého, pohledu. Jsou samozřejmě i hraniční vědy, které se věnují popisu světa šířeji pohledem více oborů. Tato syntéza pak dává mnohem lepší výklad popisu světa, v historii se stala vždy velmi přínosnou. Člověk se tak ve svém poznání světa dostane mnohem dál. Albert Einstein, v době když rozmýšlel svoji obecnou teorii relativity, vyjádřil velmi podstatnou myšlenku: „Svět je popsatelný jednotným způsobem. Co je přírodě do toho, v jaké soustavě se nacházíme? Rovnice popisující určitý jev musí mít stejný tvar pro jakoukoliv soustavu.”
Einsteinovu myšlenku syntetického pohledu na svět je však možné použít všeobecně. Není žádný důvod k tomu, aby svět, ať už hmotný nebo duchovní, musel být popisován jen z různých částí a pohledů. Svět není rozdělený, je to jednotné bytí, musí tedy existovat jeho společný popis. Musí existovat takový popis, který jednotným způsobem obsáhne podstatu celého světa. Poznatky které o světě máme, a to jak díky přírodním a humanitním vědám tak i díky duchovním směrům, jsou střípky jednotného a jediného obrazu, který je potřeba skládat dohromady. Dál v poznání je však možné jít jen tehdy, budeme-li hledat spojení, nikoliv rozdělení. To, co rozděluje názory a představy lidí je jen důsledkem omezených schopností a možností člověka, který nevidí celek, ale jen část celku, a to pod jedním – svým vlastním – úhlem pohledu.
Přestože jsou však někdy výsledky pozorování odlišné, může (ale nemusí) jít o dva různé a přesto správné popisy jednoho jevu.
Příkladem toho, proč tomu tak je, může být jednoduchý pokus. Promítněme někomu stín válce tak, aby viděl právě jen samotný stín, aniž by viděl válec samotný. Při určitém natočení tělesa bude na stínítku vidět kruh, v jiném natočení zase obdélník. Zhasneme-li při natáčení válce světlo, kterým jeho stín vytváříme, neznalý pozorovatel jen obtížně pozná tvar skutečného promítaného předmětu a bude mít pocit, že jde pokaždé o něco jiného. Přestože jsou však průměty v obou případech naprosto jiné, jde o jediné těleso.
Tento princip rozšířeného vnímání reality je naprosto nezbytné uplatnit na jakýkoliv druh našeho poznávání. Spojení těchto různých a přesto správných popisů pak vede k nadhledu nad pozorovaný jev a k jeho mnohem lepšímu a širšímu pochopení.
Při hledání odpovědí, si ale můsíme být vědomi, že hledat univerzální pravdu může být velmi ošemetné. Představte si dva lidi, kteří sedí naproti sobě, vedle nich leží třeba kniha. První člověk říká, že kniha leží napravo, ten druhý zase, že leží nalevo. Plnou pravdu mají oba, přestože jejich tvrzení jsou zcela protichůdná. Pokud se každý z nich nedokáže „dívat očima“ také toho druhého, mohou se dost pohádat právě v tom, že si budou pevně stát za „svojí“ pravdou. Přitom stačí maličkost, zahrnout i jiný úhel pohledu a říci například, že kniha leží od nás na jih. V tomto novém tvrzení jsou plně obsaženy pohledy obou, a to bez kompromisu, ale přesto se shodneme. Naše poznání o poloze knihy se posunulo na vyší úroveň jeho popisu (v této souvislosti si jen připoměňme, kolik obrovských tragédií se stalo v minulosti při hájení „své“ pravdy). Tento princip hledání správného popisu musíme uplatnit na všechno naše poznání, nebo alespoň vědět, že to, co víme my, je právě jen náš osobní pohled a vědět, že ten druhý může mít také plnou pravdu, přestože tvrdí o stejné věci něco zcela jiného. Hledejme tedy vyšší úroveň našich pohledů.
4 – vědomí toho, že naše vědomosti jsou vždy omezené a tím je naše poznání vždy neúplné a zkreslené
Tuto problematiku není potřeba příliš rozvádět. Nesmíme si myslet, že víme všechno. Čím výše se v našem poznání světa dostaneme, tím vzdálenější obzory toho nepoznaného vidíme. Existuje k tomu jeden pěkný příběh:
Jednomu filosofovi ve starověku položil nějaký člověk otázku na jistý problém. Filosof, dlouho přemýšlel, než odpověděl. Jeho odpověď však vůbec nebyla jednoznačná, ale spíše pouze návodná. Později, až ten člověk odešel, se filosofovi žáci zeptali: „Jak to, mistře, že jste tak dlouho váhal nad odpovědí, my jsme odpověď věděli hned a navíc jsme ji věděli přesně, vy jste však odpověděl velmi nejistě?“
Filosof vzal klacík a nakreslil do písku malý kruh a okolo něj pak kruh daleko větší. Svým žákům k tomu vysvětlil: „Ten malý kruh jsou vaše vědomosti, vám stačí prozkoumat jen málo abyste věděli odpověď. Hranice svého kruhu máte také malé, takže toho, co ještě neznáte, je také málo a nejistota ve vaší odpovědi tak skoro žádná ani není. Ten velký kruh jsou moje vědomosti. Já musím prozkoumat daleko více toho, co znám, než odpovím a proto mi odpověď trvá déle. Navíc hranice toho, co ještě neznám jsou daleko větší než ty vaše. Nemohu tedy vědět, zda to, co ještě neznám, nevystihne mnohem lépe problém, na který jsem byl dotázán, proto nemůže být ani moje odpověď zcela jednoznačná.
Místo dlouhého vysvětlování ale stačí opět použít lidovou moudrost: „Jen hlupák si myslí, že ví všechno.“ K poznávání světa musíme přistupovat s pokorou.
5 – schopnost opustit staré představy, když se ukáží být nepřesnými
Vlastní ješitnost, pýcha a strach někdy napáchají velké škody v našem poznávácím rozletu. Doslova nám tak svážou křídla a pak se z orla stává slepice. Někdy je opravdu hodně těžké opustit to, o čem jsme byli léta přesvědčeni jako o evidentní pravdě a žili jsme podle toho. Je to často tak silně zakořeněné v nás, že už ani nejsme schopni vnímat, že něco je jinak, než si myslíme. Naše podvědomí nám brání vidět věci jiným způsobem proto, aby nás tím „chránilo“, doslova uměle vytváří argumenty pro setrvání v původní pozici, zaslepuje nám oči a zacpává uši. Nemusí to být často ani vědomá sveřepost, která člověku brání „vidět“, je to skutečně nevědomá „neschopnost vidět“. Takto postižený člověk ani neví o tom, že má tento problém. Málokdo je vůči tomuto procesu imunní v celém rozsahu možností poznávání světa. O to více je nutné o tomto procesu vědět a sebrat všechny morální síly k tomu, abychom tak odolali nalhávání sobě samému. Neomylný není nikdo z lidí, jen přiznáním vlastních omylů dokážeme růst.
Když zvládneme techto pět základních bodů, otevře se nám možnost poznávat svět, který je i přes různé nepravosti úžasně krásný.
