Jednou ze základních filosofických otázek je: „Proč vlastně existuje svět?“ Zúžíme-li tuto otázku na duchovní rozměr, pak se ptáme: „Proč Bůh stvořil svět? Proč vlastně stvořil člověka?“ V podtextu pak můžeme v těchto otázkách vnímat i základní filosofický problém: „Jaký je smysl života?“ Pokusy o řešení jsou obsaženy ve stovkách knih od starověku po současnost a konečné řešení, které by bylo přijatelné pro všechny, snad ani nelze nalézt. Zkusme si říci jedno z nich.
Podle většiny duchovních směrů je Bůh láska. (Nezapoměňme ale, že Boha si podle přikázání představovat nesmíme. Bůh je nepředsavitelný a jakákoliv naše představa Boha je naprosto nedostatečná – to v lepším případě, v horším Jej degraduje na lidské rozměry nebo jej dokonce karikuje.) Současně je také Bůh jediný. Mimo stvořený svět existuje pouze Bůh, nic jiného. Teď se pokusme představit si nejvyšší možnou lásku, která je však sama. Taková láska má potřebu se s někým sdílet, aby nalezla svého naplnění. Jediným východiskem je stvořit někoho, kdo může tuto lásku oplácet, někoho, kdo je schopen sdílel lásku se samotným Bohem.
Zde bychom mohli skončit, protože tím někým, kdo něco takového může dokázat, je člověk. Podívejme se ale ještě na nutné vlastnosti takového člověka. Láska je pravou láskou tehdy, pokud je nezištná, svobodná a uvědomělá. Člověk, který má opravdově milovat, takový musí být. Ostatně je to vyjádřeno ve vyznání, které si židé denodenně připomínají: „Miluj Boha celým svým srdcem, celou svou duší a celou svojí myslí.“ Toto vyznání si stručně rozeberme:
1) Aby mohl Bůh s člověkem sdílet lásku, tak člověk musí být schopen citu, mít „srdce“. Znamená to dávat „jen tak“ a nic za to nechtít, nechtít nic zpět, nechtít ani vděčnost. Cítit se dobře proto, že se má dobře ten druhý. Cit, který je vypočítavý, který počítá způsobem – když já dám, tak ten druhý dá zase mně, není láskou, ale obchodem. Případně může být i snahou o ovládnutí toho druhého.
2) Dále člověk musí být svobodný, mít duši. Být svobodný ale znamená mít možnost se rozhodnout. Aby člověk mohl být svobodný, musel poznat i „směr odvrácený od Boha“, musel získat i možnost zvolit si cestu směřující jinam, než k Bohu. Pokud by člověk „neokusil jablko poznání dobrého a zlého“, nebyl by svobodný. Dokud člověk nepoznal nic jiného než Boha, nešlo ještě o svobodě volby, a tedy i o lásce, mluvit. Teprve poté, když si člověk může „vybrat“ Boha jako jednu volbu z různých nabízených možností, pak je taková volba svobodná a může být láskou.
3) Nakonec člověk musí mít rozum, mysl. Díky rozumu si pak celý proces lásky může uvědomit, skutečně poznat své možnosti a zvolit si tu správnou. Bez rozumu bychom jednali na základě přirozených pudů, takže bychom opět nemohli z duchovního pohledu mluvit o lásce.
Bůh tedy člověka stvořil proto, aby mohl s někým sdílet svoji lásku.
Jaký „užitek“ z toho má člověk? Odpověď na tuto otázku je také poměrně rozsáhlá. Snad nejlépe na ni odpovídá Biblická kniha Kazatel. Ve stručnosti je jejím obsahem volně řečeno toto: „Člověk se nemá upínat k věcem pomíjivým, ale má se naplno radovat ze života samotného. Musí si však být vědom, že ze všech svých skutků bude jednou skládat účty. Aby měl přitom možnost žít v plné radosti, musí se celý život snažit zachovávat Boží přikázání.“
U Biblických přikázání se ještě zastavme. Boží přikázání jsou jakýmisi dárky dávanými Bohem člověku z lásky. Teď si možná řeknete: „Jak může být příkaz dárkem?“ Jednoduše, Boží přikázání v Bibli totiž nejsou nařízeními, které nás mají omezovat, ale láskyplnými radami, které bychom spíše mohli nazvat „návodem pro šťastný život“.
Ukažme si několik málo důsledků nedodržení některých přikázání, které jsou v Bibli uvedené (celkem jich je včetně desatera 613): Když se budeme přejídat, nebude to pro nás nijak zdravé a navíc s příliš velkou hmotnosti budeme silně omezeni ve svých životních možnostech; pokud si neumyjeme ruce před jídlem, můžeme chytit nějakou nemoc; budeme-li jíst vepřové, ve kterém bylo v Biblických dobách spousta parazitů, dostaneme třeba tasemnici; budeme-li jíst společně maso a mléko, příliš tím zatížíme náš organismus, protože každá z těchto potravin vyžaduje jiné trávící enzymy; pokud budeme nevěrní životnímu partnerovi, ublížíme tak nejen jemu, ale i sobě a nejvíce vlastním dětem; nebudeme-li udržovat časový řád prací a odpočinku našeho dne a týdne, budeme za nějakou dobu buď příliš unavení nebo otrávení nudou, …
Mnohé z příkazů se týkají náboženských obřadů, některé se vztahují k různým pracem, některé se zabývají jídlem, další se týkají našeho vztahu k ostatním lidem apod. Tyto rady nás nemají omezovat, ale naopak nám pomáhají – pokud je přijmeme. Pokud tyto rady, tato přikázání, budeme dodržovat, budeme daleko šťastnější, bezbřehá volnost vede k postupnému rozkladu (pravdou ale je, že v dnešní době na nějaké dodržování pravidel člověk bohužel nerad slyší). Z pohledu židovství je výrazem lásky člověka k Bohu právě snaha o dodržování těchto přikázání, tedy Božích rad. Tato přikázání jsou tak skutečně Božím dárkem pro člověka. Je to stejné, jako když my někoho obdarujeme. Máme nakonec radost z toho, že ten druhý má z dárku užitek a tím i potěšení.