Tato úvaha navazuje na minulý článek „Síla slova”, opět se zamyslíme nad slovy, ale tentokrát spíše na vlastní reakci, kterou v nás slova druhých vyvolávají.
Člověk je společenská bytost, lidé se vzájemně potřebují a proto se také různými způsoby sdílí, třeba pomocí rozhovoru. Běžný rozhovor probíhá nejčastejí tak, že chvíli mluví jeden a druhý naslouchá, pak druhý reaguje svojí řečí na slova prvního, zatímco naslouchá zase on a tak stále dokola. V dřívějších článcích (např. „Co nám sdělují Mojžíšovy knihy”) jsme si ukázali, že často při takovém rozhovoru nejde tolik o přímé informace, které uvádíme, ale spíše o to, co je za našimi slovy skryté a často o slova nejde vůbec, důležité je jen to, že jsme spolu.
Zde se zastavme. Může se stát, že náš partner v hovoru řekne něco, co s námi nějak rezonuje, což může být sdělení jak pozitivní, tak i negativní. Občas se stane, že ten druhý třeba neúmyslně řekne něco, co si jen my sami negativně vztáhneme na sebe nebo dokonce se o nás vyjádří negativně přímo. Něco takového se nás pak dotkne a vyvolá to emoce, které nejsou zrovna příjemné. Jistě si vzpomenete na několik takových situací, které člověka dokáží vykolejit na hodně dlouhou dobu. Co s tím?
Především je potřeba vědět, že to, co ten druhý říká, se nás vůbec ani týkat nemusí a jeho slova jen vyvolala nějaké asociace s nějakým naším problémem, o kterém ten druhý ani nemusel vědět. Dále musíme mít na paměti, že způsob vyjadřování toho druhého může být jiný, než ten náš a význam slov, tak jak je chápe on, také může být oproti našemu posunutý. Ale především musíme vědět, že to, co ten druhý o nás říká, vychází jen z obrazu, který o nás má ve své mysli. Takový obraz ale může být hodně zkreslený.
Máme si z něčeho takového dělat těžkou hlavu? Co k tomu říká Bible? Například v listu Efezským se dočteme: „Nenechte se od nikoho svést prázdnými slovy …” a dále například ve 2. listu Tesalonickým: „Nenechte se od nikoho žádným způsobem oklamat …”. Každý máme svůj vlastní rozum a měli bychom znát svoji hodnotu. Jenom nejistý nebo naopak domýšlivý člověk se může nechat „rozhodit” negativními řečmi druhých o sobě.
Pokud ten druhý v nás jen nevědomky vyvolal negativní asociace, pak je to dobře. Upozornil tak na náš problém, který bychom měli řešit co nejdříve, aby se později neprojevil ještě nějak hůř. Pokud chtěl svou řečí vědomě ublížit, pak je to především jeho problém. Člověk, který potřebuje ubližovat, byť jen slovem, má sám velmi nízké sebevědomí. Shazováním toho druhého si alespoň na chvíli dodává falešný pocit vyšší vlastní hodnoty, podává tím ve skutečnosti smutné svědectví sám o sobě. Řečem takového člověka pak nemá cenu dávat jakoukoliv váhu (spíš potřebuje naši pomoc).
Ten, kdo zná svou hodnotu, vyslechne názor toho druhého, věcně jej zhodnotí, ale nenechá se jím ovládnout. Ano, ovládnout, pokud se totiž necháme negativními slovy jiného člověka rozhodit, pak nás to ovlivní na dost dlouhou dobu. Jsme pak skutečně nesvobodní, ten druhý, který nám vědomě chtěl slovy či pomluvou ublížit, nás ovládl, on sám ovládl naši mysl pomocí svých slov. Nejsme totiž schopní být nějakou dobu sami sebou a hlavou se nám honí nesmysly.
Takže naslouchejme druhým, ale mějme přitom stále na paměti vlastní hodnotu, kterou ani nesnižujme ani nezvyšujme a hlavně si nic nevztahujme na sebe.