… aneb Cesta k Bohu skrze dávání a přijímání
V minulém článku jsme si povídali o dárcích, pojďme toto téma trochu rozvinout. Na proces dávání a přijímání se podívejme z pohledu jedince.
Proč vlastně něco dáváme nebo přijímáme? V motivaci k dávání a přijímání můžeme nalézt čtyři úrovně, které vyjadřují naši duchovní vyspělost, řekněme – polohu naší duše na cestě k Bohu.
První úroveň cesty – Přijímat kvůli tomu, abychom něco získali.
V této úrovni jde výhradně o náš bezprostřední zisk, dárce je pouze nástrojem k naplnění našich potřeb a o něj samotného zde vůbec nejde. Na této úrovni člověk nevidí přiliš dopředu, nemůže vědět, že to, co je bezprostředním ziskem, se později stává spíše překážkou na jeho duchovní cestě – záleží ale na tom, jak této zkušenosti později využije. Přijímat kvůli tomu, abychom něco získali, je čirou touhou po vlastním uspokojení bez ohledu na okolí.
Možná Vás napadne, že je takový přístup sobecký, ale vždy tomu tak být nemusí. Tato úroveň odpovídá maličkému dítěti, které by se bez náležité péče neobešlo (popravdě ale takové mrně vrací svým rodičům hodně, samo si to ale neuvědomuje). U takového dítěte je to v pořádku, problematické to je u dospělých lidí. Na této úrovni jsme teprve před začátkem naší duchovní cesty k Bohu, ještě jsme ani nevykročili.
Druhá úroveň cesty – Dávat kvůli tomu, abychom něco získali.
Zde jde sice stále ještě o náš bezprostřední zisk, ale cítíme, že je to už poněkud výše. Je to vlastně obchod – Já dám, ty dáš. Kus za kus, něco za něco. Zde už někoho obdarováváme, ten druhý už díky nám něco získává. Stále však jde v první řadě o nás samotné, pokud bychom věděli, že nic nedostaneme zpět, nic bychom nedali. Dobře, už jsme vykročili na naši duchovní cestu, ale zase příliš nejásejme, v této úrovni jsme jen pomyslně „zabouchli dveře“ za předchozí úrovní.
Zde bychom se ale měli mít na pozoru před falešným pocitem. Občas si na této úrovni myslíme, že už jsme dál, na té vyšší, je to ale skutečně tak? Často totiž dáváme různé dárky, ať už hmotné či nehmotné, a přitom říkáme, že je dáváme jen tak a nic nečekáme zpět. Ve skrytosti, a třeba i podvědomě, však přitom pořád očekáváme něco zpět, například, že ten druhý to alespoň ocení, že nám vyjádří pochvalu, projeví radost, případně si takovým dárkem nevědomky „kupujeme” lásku, aby nás ten druhý měl za to rád. Ale nezoufejme, na této úrovni je většina z lidí. Stačí, když si tento náš postoj uvědomíme a díky tomu máme možnost jít k další etapě naší cesty, takže pojďme dál.
Třetí úroveň cesty – Dávat kvůli příjemci
Od této chvíle už můžeme právem říkat, že jsme urazili notný kus cesty. Na této úrovni už dáváme jen proto, abychom někoho obohatili, abychom mu s něčím pomohli a přitom ani ve skrytosti za to nic neočekáváme. V této etapě už skutečně dáváme jen kvůli tomu druhému, zde už není sebemenší představa, že něco dostaneme zpět.
Dali jste někomu dárek a ten druhý se choval, jakoby jste ani neexistovali, neusmál se a nijak Vám to ani později neoplatil? Přitom jste viděli, že evidentně z takového dárku prospěch měl. Jak jste reagovali? Pokud se člověk nazlobí, že mu ten obdarovaný ani nepoděkoval, je pořád ještě na předchozí druhé úrovni (nevadí, má možnost se do této trojky dostat). Pokud ale i přesto v sobě dárce cítil dobrý pocit (aniž by si něco nalhával), že jeho dárek toho druhého nějak obohatil, je ve třetí úrovni správně. Dejme si ale pozor, dávat někomu něco právě kvůli tomu, abychom z toho pak měli dobrý pocit, by nás opět dostávalo do předchozí úrovně.
Čtvrtá úroveň cesty – Přijímat kvůli dárci
Jsme téměř u cíle své cesty. Proč zde mluvíme opět o přijímání? Na této úrovni už jsme převážně jen ve vztahu s Bohem a s tím co nám dává On. Je snadné od Něj brát to příjemné, ale co když nás obrazně řečeno „život jen fackuje”? Budeme si stěžovat nebo každou nepříjemnost přijmeme jako možnost dostat se ještě dál?
Vzpomeňme si na bolení zubů, lékař nám zpočátku působí bolest ještě větší než nám dělá samotný bolavý zub, ale jenom díky tomu se zub vyléčí a už nás netrápí. Boží dárky pro nás jsou na tom někdy podobně. Může se nám zdát, že určitá životní situace je hodně nepříjemná a „sráží nás na kolena“. Zůstaneme-li však Bohu a jeho vedení věrní, zjistíme, že jen díky tomu, co nás potkalo, jsme později získali mnohem víc, než jsme měli předtím. Čtvrtá úroveň této naší duchovní cesty znamená s láskou k Bohu přijímat od Něj jak to dobré, tak i to nepříjemné se stejnou pokorou k Němu.
Jak poznáme tuto úroveň? Když nás potká něco zlého, můžeme být z toho samozřejmě smutní, můžeme si i zanadávat a mít třeba i strach, ale uvnitř stále cítíme upřímnou tichou radost z Boží přítomnosti, kterou nám naprosto nic nemůže vzít.
Takže, šťastnou cestu!