„Na počátku bylo slovo, to slovo bylo u Boha, to slovo bylo Bůh. Vše povstalo skrze něj a mimo něj nepovstalo nic z toho, co existuje.”
Jistě znáte tento nádherný úvod Janova evangelia. Slovo je zde představeno jako síla, která byla použita ke stvoření světa. Pojďme ale k člověku. Bůh dal lidem mnohé schopnosti, kromě jiných také schopnost „vládnout slovem”. Aniž si to často uvědomujeme, slova, která používáme, mohou mít obrovskou moc.
Stačí naše jediné slovo a měníme svět. Nevěříte? Vzpoměňte si třeba na různé státníky, jejich slovem se určoval a určuje chod dějin. Zde můžeme vidět, jakou sílu mají třeba slova nenávisti, která vyvolala války a nakonec vedla k zabíjení miliónů lidí a ničení všeho krásného. Naopak zase jiná slova lidem pomáhala a tvořila velké hodnoty. Nemusíme ale jít do těchto světodějných událostí, můžeme klidně zůstat sami u sebe a mezi svými blízkými. V těchto daleko menších společenstvích lidí neustále používáme slov, která Bohu pomáhají vytvářet to dobré, ale také používáme slova, která Boží dílo ničí.
V Bibli je k síle lidského slova mnoho příkladů. Velkým zdrojem je třeba Kniha přísloví, kde se můžeme dočíst, že „Jazyk moudrých přináší dobré poznání, kdežto ústa hlupáků chrlí pošetilost.” Zde bychom se mohli rozpovídat třeba o všech lidech, kteří nás v dětství vychovávali či vyučovali. Jistě si vybavíte mnoho dobrých učitelů, kteří vám předali především svůj postoj k životu, jehož si dodnes velmi vážíte. Na druhou stranu, zvláště starší generace si jistě vybaví i takové učitele, kteří jen papouškovali politické nesmysly a většina z toho, co řekli, by měla odtéci rovnou kanálem. Bohužel ale negativně ovlivňovala životy lidí.
Svými slovy můžeme druhé lidi hladit, pomáhat jim, můžeme svým slovem způsobit, že se jim začně dařit lépe, svým slovem, které následuje naše rozhodnutí, můžeme změnit mnoho věcí k dobrému. Ale také můžeme svým slovem ubližovat a ničit. Stačí pár neuvážených slov a dva lidé, kteří se měli rádi, se rozejdou. Nebo jinak, představte si třeba situaci, když rodiče svému malému dítěti často opakují, že musí být hodné, že musí poslouchat, že se nesmí prát apod. Tato slova, jistě dobře míněná, se ale v tomto človíčkovi usazují natolik silně do podvědomí, že pak může mít v dospělosti problémy prosadit se v kolektivu. Zde mluvíme o tzv. negativním programování mysli. Je to velmi silné použití slov, které člověka může ovlivnit na celý život.
Občas se stane, že má člověk špatnou náladu a pak má tendenci si ulevit tím, že ji přenese i na druhého člověka. Začne vůči druhému doslova chrlit záplavu hodně nepěkných slov a vztahy se začnou bortit. Taková slova pak mohou ublížit nejen těm dvěma zúčastněným, ale nakonec i dalším, kteří jsou na ně třeba nějak navázaní. Například v Matoušově evangeliu se dočteme: „Ten, kdo se hněvá na svého bratra, bude vydán soudu; kdo snižuje svého bratra, bude vydán radě; kdo svého bratra zatracuje, propadne ohnivému peklu.” Tím peklem zde můžeme klidně chápat stav duše. Šla vám pak po takovém výlevu práce od ruky? Dokázali jste být poté milí a laskaví na někoho zcela nezúčastněného?
Myslíte si, že slova, která používáme, jsou určena jen „těm druhým”? Kdepak, velmi často jimi ovlivňujeme sami sebe. Opět se podívejme do Biblické Knihy přísloví: „Mírný jazyk je stromem života, kdežto pokřivený rozkládá ducha.” Hodně pracuji ve své dílně, kde vyrábím staré hudební nástroje, občas se mi stane, že mi upadne nějaké nářadí nebo něco pokazím. Člověk má pak tendenci si začít nadávat a posílat sám sebe kdoví kam. Dalším příkladem mohou být třeba myšlenky některých žen poté, když se ráno uvidí v zrcadle. Zajímavě to vyjádřila svého času třeba herečka, paní Helena Růžičková: „Neznám tě, ale umeju tě” (ostatní, ještě méně lichotivé výroky o sobě v této souvislosti, raději uvádět ani nebudu). Zdálo by se, že tím, co si člověk o sobě pomyslí, si jen tak uleví a že jsou to jen prázdná slova. To je ale veliký omyl – nesmíme zapomenout na naše podvědomí (neboli nevědomí, oba pojmy vyjadřují v podstatě totéž). Podvědomí totiž nezná logiku, nadsázku či ironii tak, jak tyto jazykové prostředky používáme ve svém vědomí. To co podvědomí slyší, přijme jako fakt (navíc ještě ke všemu moc neslyší předponu ne…). Pokud se takto negativně titulujeme často, usadí se nám tato vlastní slova o sobě natolik silně v podvědomí, že se podle toho tak začneme skutečně chovat. Řečeno Biblickými slovy – sami sobě tím rozkládáme svého ducha. Skutečně chceme být „blbci”, chceme skutečně jít až tam někam, kam sami sebe posíláme nebo se chceme stát ošklivými atd.?
Ještě jedno nežádoucí použití slov si připoměňme a to je lež a pomluva. Samozřejmě si každý člověk dělá představy o jiných lidech kolem sebe. Pokud ale o nějakém člověku mluví s někým jiným, snadno pak zamění svoje představy o něm se skutečností. Pak ve skutečnosti nepopisuje vlastnosti toho druhého, ale jen svůj vlastní způsob vidění. Pokud jsou jeho slova zlá, pak se vždy obrátí proti němu a ubližují jemu samotnému. Zde bychom mohli uvést slova z Biblické knihy Kazatel: „Pouštěj svůj chléb po vodě, po mnoha dnech se s ním shledáš.” Převedeno do naší řeči: „Co do světa pustíš, to se ti časem vrátí a ještě to přitom nakyne.” Pouštíme-li do světa dobrá slova, vrátí se nám dobro, pouštíme-li zlá, vrátí se nám zlo i s úroky.
Na závěr si tedy vše zhrňme. Naše slova mají obrovskou sílu a proto je musíme používat velmi uvážlivě – třeba tak jako nůž. Nožem si ukrojíme chleba, můžeme jím vyřezat i krásnou sochu ze dřeva, ale také jím můžeme druhého, i sebe sama, zabít.